Dnes již bez komentáře, hodnocení této fotografie nechávám na vaší vlastní úvaze a hloubavosti.
Více...
pátek 15. srpna 2008
SCHMUTZIG uvažujte sami
Dnes již bez komentáře, hodnocení této fotografie nechávám na vaší vlastní úvaze a hloubavosti.
Více...
úterý 1. července 2008
SCHMUTZIG část pátá: Zu fiel?
Ovšem domníváme se, že erotické hrátky této asiatské dámy se skalnatým penisem už schmutzig nejsou. Dáma využila podobně jako předchozí dva turisté přírodního úkazu, ale nedala diváku žádný prostor pro imaginaci. Je příliš doslovná. 
Schmutzig ale nejsou jen přírodní úkazy doaranžované lidskou přítomností. Například tato oplzlá pouťová kulisa se dvěma otvory vybízí náhodné kolemjdoucí k zaranžování komické fotografie, kdy jedna hlava čouhá z otvoru pro hlavu, druhá z namalované píče. Není to už příliš moc?
A co tento kreslený vtip s čokoládovou zmrzlinou?
Vidíte sami, že každý má míru přípustnosti nevkusu či nechutnosti posunutu jinde, takže esteticky nelze přesně vymezit, co už je takzvaně moc. Schmutzig lze definovat spíše takto: schmutzig nastoluje otázky, nezodpoví vše. Schmutzig je jemná kombinace nechutného s vtipným, groteskním nebo imaginativním. Schmutzig je fascinující. Ale objektivně určit, co je a co není schmutzig, nelze. Protože každý je osloven jiným způsobem a ne každý je tázán.
Vraťme se na závěr k příkladu s prdícím bavičem. Proč je tento bavič schmutzig? Protože nás zneklidňuje, že nevíme, z jakého důvodu během svého vystoupení či vyprávění prdí. Pokud prdí hrubozrnný estrádní bavič a své prdy navíc komentuje, víme, na čem jsme a nemáme žádné další otázky. A to je rozdíl mezi uměním být schmutzig a pustou nechutností...
Děkuji za pozornost!
Více...
pondělí 16. června 2008
SCHMUTZIG část čtvrtá: Plážové lejno
Podívejme se na druhou amatérskou fotografii, opět zřejmě z dovolené. Jiný turista, není jasné, zda muž nebo žena objevil podobný přírodní úkaz jako kaktusový muž a vytvořil podobný záznam. Možná tu pocítíme jemný rozdíl! Dokážeme ho ale definovat? I v našich řadách se názory různí. V čem je akt tohoto turisty jiný? V čem splňuje nebo nesplňuje kategorii schmutzig? Troufám si říct, že je zde v první řadě nedokonale vytvořená iluze. Přestože kaktusový muž má na sobě stejně jako turista kalhoty, můžeme si domýšlet rozepnutý poklopec. Turista s obřím hovnem jen naznačuje, nešel s kůží na trh, neukázal zadek, pokud možno zahnědlý. Stačilo by to k vyrovnání sil? Nejsme si jistí. Zde se střetává humor fekální a sexuálně zabarvený. Erekce evokuje vzrušení, podporuje představivost. Otázka, co kaktusového muže vzrušilo, je přitažlivější než: co to proboha ten turista snědl? Přesto obě fotografie jsou schmutzig, protože využívají dokumentárním způsobem autentické přírodní úkazy a více či méně šikovnou aranží více či méně dezinterpretují skutečnost. Ta je sama o sobě ale nezpochybnitelná: přírodní úkazy nemohou být samy o sobě nechutné nebo trapné, jsou to hříčky přírody, to jen lidská imaginace je posouvá ke grotesknosti, k humoru. A právě imaginace jejich fotografů či aranžérů, grotesknost jejich "malých" lidských aktérů v kontrastu s obludným údem či exkrementem, je to, co činí oba snímky kvalitním schmutzig materiálem.
Více...
pondělí 2. června 2008
SCHMUTZIG část třetí: Kaktusový bimbas
Schmutzig se však pochopitelně neomezuje jenom na takzvaný anální humor, který je třeba podle Vladimíra Boreckého pro český národ dominantní. Schmutzig zasahuje všechny oblasti humoru, tedy i humor sexuální nebo erotický.
Podívejme se nyní na tuto fotografii: pán v letech si vyrazil pravděpodobně na výlet do pouště a objevil dokonale falický kaktus. Co udělal? Vyfotil se nebo se nechal vyfotit, předstíraje, že je majitelem obřího falu. Proč je tato fotografie schmutzig? Protože vyslovuje explicitně jedno ze společenských tabu, respektive si z něj dělá legraci. Zobrazovat mužský penis, nebo chcete-li bimbas, ve stavu erekce je v naší společnosti pornografie. Proč v nás tato fotografie vyvolává smích? Čím je schmutzig? Zkuste se vžít do situace onoho muže. Spatříte-li v přírodě podobný ukaz, máte více možností. Kaktus minete s lehkým úsměvem? Nebo ho snad zničíte nebo alespoň zmrzačíte tak, aby nepřípomínal penis? Nebo kaktus–penis nebo chcete-li kaktus–bimbas vyfotografujete jako zajímavost? Anebo se stanete jeho součástí? Součástí vtipu?
Právě tato možnost nás zajímá, onen aktivní krok vedoucí k výslednému obrazu muže s obřím ztopořeným kaktusovým pyjem. Zde opět vyvstává otázka, zda tento obraz, tento čin splňuje kategorii schmutzig, protože, jak jsme už uvedli, schmutzig není jen nechutné, vulgární a takzvaně přes čáru. Musí obsahovat také esenci originality, kontrastu, prvek znepokojení, něco částečně povyšující, a přesto nenarušující celkový dojem nepatřičnosti až nechutnosti. Čím je tato esence v případě kaktusového muže? Možná je to nezamýšlená konotace na surrealismus. Nemohla by podobně vypadat koláž Karla Teigeho nebo Jindřicha Štýrského? Určitá snovost a nereálnost (opět autorem a aktérem fotografie jistě nezamýšlená), vzdálený odkaz na magickou moc peyotlu? Tedy jistá stopa vznešeného, která ale je možná jen naší vnitřní obhajobou toho, že při prohlížení této fotografie nejsme znechuceni a pobouřeni, nejsme nezaujati, bavíme se; jakési naše alibi. Možná zbytečné interpretace násilně roubované na průzračný a jednoznačný vtip, ale takové je podle nás schmutzig, přes všechnu doslovnost a jednoduchost si zachovává tajemství a přesah. Brutální implicitní materiál ukrývající v sobě cosi nedefinovatelného.
pokračování příště
Více...
Podívejme se nyní na tuto fotografii: pán v letech si vyrazil pravděpodobně na výlet do pouště a objevil dokonale falický kaktus. Co udělal? Vyfotil se nebo se nechal vyfotit, předstíraje, že je majitelem obřího falu. Proč je tato fotografie schmutzig? Protože vyslovuje explicitně jedno ze společenských tabu, respektive si z něj dělá legraci. Zobrazovat mužský penis, nebo chcete-li bimbas, ve stavu erekce je v naší společnosti pornografie. Proč v nás tato fotografie vyvolává smích? Čím je schmutzig? Zkuste se vžít do situace onoho muže. Spatříte-li v přírodě podobný ukaz, máte více možností. Kaktus minete s lehkým úsměvem? Nebo ho snad zničíte nebo alespoň zmrzačíte tak, aby nepřípomínal penis? Nebo kaktus–penis nebo chcete-li kaktus–bimbas vyfotografujete jako zajímavost? Anebo se stanete jeho součástí? Součástí vtipu?
Právě tato možnost nás zajímá, onen aktivní krok vedoucí k výslednému obrazu muže s obřím ztopořeným kaktusovým pyjem. Zde opět vyvstává otázka, zda tento obraz, tento čin splňuje kategorii schmutzig, protože, jak jsme už uvedli, schmutzig není jen nechutné, vulgární a takzvaně přes čáru. Musí obsahovat také esenci originality, kontrastu, prvek znepokojení, něco částečně povyšující, a přesto nenarušující celkový dojem nepatřičnosti až nechutnosti. Čím je tato esence v případě kaktusového muže? Možná je to nezamýšlená konotace na surrealismus. Nemohla by podobně vypadat koláž Karla Teigeho nebo Jindřicha Štýrského? Určitá snovost a nereálnost (opět autorem a aktérem fotografie jistě nezamýšlená), vzdálený odkaz na magickou moc peyotlu? Tedy jistá stopa vznešeného, která ale je možná jen naší vnitřní obhajobou toho, že při prohlížení této fotografie nejsme znechuceni a pobouřeni, nejsme nezaujati, bavíme se; jakési naše alibi. Možná zbytečné interpretace násilně roubované na průzračný a jednoznačný vtip, ale takové je podle nás schmutzig, přes všechnu doslovnost a jednoduchost si zachovává tajemství a přesah. Brutální implicitní materiál ukrývající v sobě cosi nedefinovatelného.
pokračování příště
Více...
neděle 25. května 2008
KAREL KRYL – KNÍŠKA KARLA KRYLA (sbírka poezie) - část druhá
rozbor básně Bílá hora
Samotná báseň je uvozena následovně: „Osmého listopadu šestnáct set dvacet u letohrádku Hvězda na Bílé hoře zůstal poslední praporec vojsk Království českého, moravský praporec Šlikův. U zdi letohrádku padl do posledního muže. Píseň nazvaná Poslední Moravan.“ V poslední větě je ukryto tajemství básně (myslím ze sociálně-sociologického hlediska), které mě jako vědce nesmírně vzrušuje a přitahuje. Všimli jste si toho rozporu? Báseň se jmenuje Bílá hora, avšak v závěru jejího úvodu, jakési tiskové zprávy, je název básně uveden jako Poslední Moravan. Bílá hora je pražská (tedy česká, nebo přesněji středočeská lokalita a její název tradičně asociuje historickou porážku Čechů a Moravanů a následnou několik set let trvající dobu „temna“.) Proč Kryl název básně, dost možná na poslední chvíli změnil? Domnívám se, že Poslední Moravan se mu zdál být názvem nevyhovujícím, nepřesně vyjadřujícím téma básně. Kryl si jistě uvědomoval tradiční nevraživost mezi Čechy a Moravany. A možná byl i sám člověkem ne-li ovládaným, pak bezesporu ovlivněným jistými negativními emocemi spojenými s Moravany. Osobní zkušenosti? Uvědomíme-li si, ve světle nových poznatků, zvláště cenných pro nás sociology, zabývající se mezilidským soužitím, že to byl právě Moravan, ještě s tak bodrým a bezelstným jménem Jarek, kdo se celá léta vydával za přítele, a až dnes se ukazuje, se stupňující se a zneklidňující tendencí, jak velký to byl kamarád, a uvědomíme-li si, že jsou hlasy, které tvrdí, že Kryl musel pravdu o svém kamarádovi z Moravy už v té době přinejmenším tušit, pak chápeme, proč na název básně rezignoval a zvolil údernější (a přesnější) titul. Zajímavé ovšem je, proč v „tiskové zprávě“, v hlavě básně původní titul ponechal. Pokud jde prostě jen o nedůslednost, která pak i v dalších vydáních knihy zůstala zachována, omlouvám se všem (mimochodem sám mám na Moravě babičku, takže předpokládám, že nebudu moci být osočován Moravany nebo příznivci tohoto vpravdě svérázného etnika z nějakého typu xenofobie atp.), ale domnívám se, že důvod je hlubší a je to právě sociolibrismus, který nám umožňuje podobné fenomény v literatuře zkoumat a tak dále…
Více...
pondělí 19. května 2008
SCHMUTZIG část druhá: Co je schmutzig?
Přátelé!
V oblastech humoru, zábavy, umění, kultury tak označujeme jevy, situace, události, chování lidí, slovní či situační humor, které jsou nějakým způsobem nevkusné. Pro přesné vymezení kategorie schmutzig ale musíme vědět, že onen nevkus je vždy součástí určité kvality. Jinými slovy: schmutzig je všechno to, co má nějakou výpovědní hodnotu, estetickou či uměleckou či kulturně-společenskou kvalitu, něco, kvůli čemu má smysl se tím zabývat, aniž bychom jako receptoři onoho jevu trpěli pocitem marnění času, co však možná jen nepatrně, ale přesto zcela evidentně přestupuje pomyslnou čáru obecné (samozřejmě s přihlédnutím k místu a době „činu“) tolerovatelnosti, respektu, estetiky… Něco, co stojí za rohem. Nejčastěji je schmutzig spojováno s humorem, respektive pokusem o humor, o zprostředkování zábavy druhým lidem…
Jednotným rysem všeho, co je schmutzig, je nevkus. Ale jaký nevkus? Čí? Lze schmutzig vůbec zobecnit? Názory se různí, pro někoho je to jen něco nevkusného, a tedy nevtipného, neoriginálního, hloupého, trapného, pro jiné – a my se mezi ně řadíme – je schmutzig určitá kvalita, která se ovšem, buď záměrně nebo nezáměrně nepovedla…
Takoví Němci kupříkladu pojem vůbec neznají. Ale ve švýcarské němčině termín schmutzig v souvislosti s teorií trapna jako estetické kategorie není tak starý, jak by se mohlo zdát. Švýcarský filozof a teoretik humoru Friedrich Moiré ve své publikaci Smích mluvícího zadku (z něm. orig. Lachen des sprechenden Arsches, někteří práci překládají také jako Řitní smích) píše: „Můžeme se donekonečna bavit o prvoplánovosti, vyzdvihovat moudrý humor židovských anekdot nebo suchý britský humor, rafinovanost absurdního a groteskního, ale je třeba si upřímně přiznat, že pšouk, který zazní v pravou chvíli na pravém místě v jakémkoli dramatickém tvaru, náležitě načasován a autenticky zobrazen, je spolehlivým a zaručeným útokem na bránici každého zdravého jedince. Nehájím laciný humor, jen bych se rád zamyslel nad otázkou, co vyvolává tuto reakci prohlašovanou mnohými za využití nebo možná zneužití první signální soustavy. Je to opravdu tak jednoduché?“
Moiré se ve své plamenné obhajobě bzdícího humoru odkazuje na známou Anatomii gagu od Václava Havla, konkrétně na pasáž o pšoukání, která byla samotným Havlem nakonec vyřazena a nikdy nebyla publikována. Havel zde tvrdí, že komické je odhalení slabosti u silného a důstojného jedince. Když uklouzne chudák po banánové slupce, nikdo se nesměje, když uklouzne bohatý a důstojný člověk, vyvolá to smích, totéž potom aplikuje na bzdění neboli prdění. Uprdne-li se bezmocný chudý stařeček nezvládající funkci svých střev, je to smutné, ovšem pokud se něco takového stane úspěšné, vysoce postavené osobnosti, smějeme se jejímu odhalení – obnažení. Pšouk demaskuje tělesnost jako lidskou přirozenost, tělo se hlásí ke slovu, tělo promlouvá, to je řeč těla v pravém slova smyslu. Moiré s tímto Havlovým vysvětlením polemizuje a s určitou dávkou cynismu prohlašuje: „Pšouk bezmocného dědečka mne rozesměje stejně, ne-li víc, jako sociálně a satiricky zatížený pšouk úspěšného milionáře…“
Vyjděme z Moirého a nastiňme si tuto situaci: zajímavý, charismatický člověk, třeba jako já teď tady s Vámi, je středem malé společnosti přátel nebo diváků, vypráví historky, je strhující a vtipný, a náhle se během svého projevu hlasitě uprdne. Nijak neokomentuje, co se stalo, a v klidu dokončí svůj původní, slovní vtip nebo komickou historku. Přesto pšoukem odvede pozornost drtivé většiny svých posluchačů, rozruší jejich soustředění, převede je chtě nechtě do jiné sféry grotesknosti… Neptáme se, jestli to udělal nebo neudělal schválně, nezajímá nás v tuto chvíli, jestli je onen bavič uboze rafinovaným komikem, který když vycítí, že jeho historka nefunguje, honem zařadí prd, u něhož si je jist, že zabere vždycky; vědeckým badatelem, zkoumajícím lidskou pozornost a vystavujícím své publikum nelítostné kanonádě za účelem zkoumání jeho společenských konvencí anebo se prostě jenom na oběd přejedl hrachové kaše… Nás zajímá, jestli to, co udělal, je nebo není schmutzig. A my, kdo jsme pro Vás tento pořad připravili, tvrdíme, že to zcela jednoznačně schmutzig je. Pro nás je tato hypotetická situace určitou situační definicí pojmu.
pokračování příště
Více...
V oblastech humoru, zábavy, umění, kultury tak označujeme jevy, situace, události, chování lidí, slovní či situační humor, které jsou nějakým způsobem nevkusné. Pro přesné vymezení kategorie schmutzig ale musíme vědět, že onen nevkus je vždy součástí určité kvality. Jinými slovy: schmutzig je všechno to, co má nějakou výpovědní hodnotu, estetickou či uměleckou či kulturně-společenskou kvalitu, něco, kvůli čemu má smysl se tím zabývat, aniž bychom jako receptoři onoho jevu trpěli pocitem marnění času, co však možná jen nepatrně, ale přesto zcela evidentně přestupuje pomyslnou čáru obecné (samozřejmě s přihlédnutím k místu a době „činu“) tolerovatelnosti, respektu, estetiky… Něco, co stojí za rohem. Nejčastěji je schmutzig spojováno s humorem, respektive pokusem o humor, o zprostředkování zábavy druhým lidem…
Jednotným rysem všeho, co je schmutzig, je nevkus. Ale jaký nevkus? Čí? Lze schmutzig vůbec zobecnit? Názory se různí, pro někoho je to jen něco nevkusného, a tedy nevtipného, neoriginálního, hloupého, trapného, pro jiné – a my se mezi ně řadíme – je schmutzig určitá kvalita, která se ovšem, buď záměrně nebo nezáměrně nepovedla…
Takoví Němci kupříkladu pojem vůbec neznají. Ale ve švýcarské němčině termín schmutzig v souvislosti s teorií trapna jako estetické kategorie není tak starý, jak by se mohlo zdát. Švýcarský filozof a teoretik humoru Friedrich Moiré ve své publikaci Smích mluvícího zadku (z něm. orig. Lachen des sprechenden Arsches, někteří práci překládají také jako Řitní smích) píše: „Můžeme se donekonečna bavit o prvoplánovosti, vyzdvihovat moudrý humor židovských anekdot nebo suchý britský humor, rafinovanost absurdního a groteskního, ale je třeba si upřímně přiznat, že pšouk, který zazní v pravou chvíli na pravém místě v jakémkoli dramatickém tvaru, náležitě načasován a autenticky zobrazen, je spolehlivým a zaručeným útokem na bránici každého zdravého jedince. Nehájím laciný humor, jen bych se rád zamyslel nad otázkou, co vyvolává tuto reakci prohlašovanou mnohými za využití nebo možná zneužití první signální soustavy. Je to opravdu tak jednoduché?“
Moiré se ve své plamenné obhajobě bzdícího humoru odkazuje na známou Anatomii gagu od Václava Havla, konkrétně na pasáž o pšoukání, která byla samotným Havlem nakonec vyřazena a nikdy nebyla publikována. Havel zde tvrdí, že komické je odhalení slabosti u silného a důstojného jedince. Když uklouzne chudák po banánové slupce, nikdo se nesměje, když uklouzne bohatý a důstojný člověk, vyvolá to smích, totéž potom aplikuje na bzdění neboli prdění. Uprdne-li se bezmocný chudý stařeček nezvládající funkci svých střev, je to smutné, ovšem pokud se něco takového stane úspěšné, vysoce postavené osobnosti, smějeme se jejímu odhalení – obnažení. Pšouk demaskuje tělesnost jako lidskou přirozenost, tělo se hlásí ke slovu, tělo promlouvá, to je řeč těla v pravém slova smyslu. Moiré s tímto Havlovým vysvětlením polemizuje a s určitou dávkou cynismu prohlašuje: „Pšouk bezmocného dědečka mne rozesměje stejně, ne-li víc, jako sociálně a satiricky zatížený pšouk úspěšného milionáře…“
Vyjděme z Moirého a nastiňme si tuto situaci: zajímavý, charismatický člověk, třeba jako já teď tady s Vámi, je středem malé společnosti přátel nebo diváků, vypráví historky, je strhující a vtipný, a náhle se během svého projevu hlasitě uprdne. Nijak neokomentuje, co se stalo, a v klidu dokončí svůj původní, slovní vtip nebo komickou historku. Přesto pšoukem odvede pozornost drtivé většiny svých posluchačů, rozruší jejich soustředění, převede je chtě nechtě do jiné sféry grotesknosti… Neptáme se, jestli to udělal nebo neudělal schválně, nezajímá nás v tuto chvíli, jestli je onen bavič uboze rafinovaným komikem, který když vycítí, že jeho historka nefunguje, honem zařadí prd, u něhož si je jist, že zabere vždycky; vědeckým badatelem, zkoumajícím lidskou pozornost a vystavujícím své publikum nelítostné kanonádě za účelem zkoumání jeho společenských konvencí anebo se prostě jenom na oběd přejedl hrachové kaše… Nás zajímá, jestli to, co udělal, je nebo není schmutzig. A my, kdo jsme pro Vás tento pořad připravili, tvrdíme, že to zcela jednoznačně schmutzig je. Pro nás je tato hypotetická situace určitou situační definicí pojmu.
pokračování příště
Více...
pondělí 5. května 2008
KAREL KRYL – KNÍŠKA KARLA KRYLA (sbírka poezie) - část první
rozbor básně Gulášová polívka
Překvapuje mne, že se ještě nikdo nepodíval na texty Karla Kryla z hlediska sociolibrismu. I kolegové, kteří se tímto fenoménem společně se mnou zabývají, se Krylovi vyhýbají. Přitom je evidentní, že pod zdánlivě surreálnou a přesto společensky angažovanou poezií se skrývá evidentní podtext, který informuje s faktografickou přesností o sociologické a sociální situaci nejen Krylově, ale i ostatních písničkářů. V básni Gulášová polívka je jasně definovaná životní krize jedince (tvůrce) ve vztahu ke společnosti a rodině: Já před necelou hodinou / jsem měla konflikt s rodinou. Přes stylizaci do ženského rodu (možná jde o jungovskou animu uvnitř mužského těla Karla Kryla, možná zde hovoří duše jako taková) se zde jedná o téměř deníkový záznam přemítání umělce o tvůrčí svobodě vykoupené minimem prostředků a uznání (ani rodina nestojí na straně nekompromisního básníka K.K., když nevydělává peníze a není ji schopen uživit). Další sloku: Však jednou přijde sobota / Já spáchám píseň pro Gotta a než se půlnoc překulí / Gott bude zpívat fistulí lze chápat jako realistické vyústění této tvůrčí krize v zaprodání se komerčnímu proudu populární hudby představované Karlem Gottem (na západě eventuelně Bee Gees, kteří zpívali fistulí). Zároveň je toto možné chápat jako reflexi společného vystoupení Karla Gotta a Karla Kryla, kdy v revolučních dnech roku 1989 společně zazpívali státní hymnu na balkoně pražského Melantrichu, což bylo v sobotu 20. listopadu, pokud se nepletu. Protože Gulášová polívka vznikla před rokem 1989, jedná se o zvláštní Krylovu předtuchu věcí příštích anebo (na což mě upozornil Jiří Černý) se báseň původně napsaná v němčině vůbec nevztahuje ke Karlu Gottovi a správný překlad tedy zní: Však jednou přijde sobota / Já spáchám píseň pro Boha / a než se půlnoc překulí / Bůh bude zpívat fistulí. Vycházíme-li ale z německého překladu a nechceme být tak doslovní, pak čtěme mezi řádky: žena z domácnosti se podivuje nad svou schopností tvořit, zde psát verše a skládat hudbu, objevuje v sobě tyto schopnosti a sděluje je v jakési univerzální, kosmické, chcete-li, radosti, viz druhý verš: Však jednou přijde sobota / Já spáchám píseň, proboha! / a než se půlnoc překulí / Bůh bude zpívat fistulí. Tak by Kryl, pobývající dlouhá léta na západě, konfrontoval český, ze čtyřicet let trvající komunistické letargie se jen pozvolna probouzející národ, s fenoménem feminismu a emancipace žen, a to nejen na poli politiky nebo ekonomiky, ale v neposlední řadě i v kultuře a umění. Tyto teorie naprosto odmítá Krylův přítel, písničkář Jaroslav Hutka, který mi k tomu v krátkém telefonickém rozhovoru řekl: „Karel napsal text v češtině, protože pochází z roku 1971 a byl napsán ještě v Československu. Překvapuje mě, že to Jirka Černý neví. Nejedná se tu o Boha, ale o Gotta, ale vlastně ani o něho, protože Karel Gott je zde zástupný, důkazem toho je, že v původní verzi bylo použito jméno jiného populárního zpěváka. Text zněl: Však jednou přijde sobota / Já spáchám píseň, pro Bobka! / a než se půlnoc překulí / Bobek zazpívá fistulí. Řekl jsem tehdy Karlovi, že si myslím, že Karel Gott je mnohem více symbolem komerční populární hudby než Pavel Bobek, nehledě na to, že se sobota se lépe rýmuje s Gottem než s Bobkem. Karel se mnou souhlasil a jméno změnil.
pokračování příště
Více...
SCHMUTZIG část první: Úvod
Dámy a pánové!
Rád bych vám dnes přiblížil fascinující estetickou kategorii, kterou nazýváme schmutzig. V německém překladu schmutzig znamená špinavý, nečistý. Podobně jako termín kýč, se kterým se notně natrápil pan Tomáš Kulka ve svém předlouhém eseji, i výraz schmutzig se nesnadno vysvětluje, má spoustu nuancí, vrstev a vposledku ho nelze interpretovat jinak, než skrze individuální, ryze subjektivní hranici vkusu či nevkusu každého jedince. Avšak podobně jako kýč, i schmutzig lze charakterizovat určitými konkrétními rysy či obrysy, jež jsou si u objektů (případně subjektů), které označíme jako schmutzig, podobné a tedy zobecnitelné do estetické kategorie. Pokus o přesnou akademickou definici termínu by si vyžádal měsíce studií, já se zde o nic podobného pokoušet nebudu. Postupně se Vám pokusím na konkrétních příkladech z oblasti populární hudby, zábavního průmyslu filmového a televizního ukázat, co považuji za schmutzig a vysvětlit proč. A těším se na Vaše názory.
pokračování příště
Více...
Rád bych vám dnes přiblížil fascinující estetickou kategorii, kterou nazýváme schmutzig. V německém překladu schmutzig znamená špinavý, nečistý. Podobně jako termín kýč, se kterým se notně natrápil pan Tomáš Kulka ve svém předlouhém eseji, i výraz schmutzig se nesnadno vysvětluje, má spoustu nuancí, vrstev a vposledku ho nelze interpretovat jinak, než skrze individuální, ryze subjektivní hranici vkusu či nevkusu každého jedince. Avšak podobně jako kýč, i schmutzig lze charakterizovat určitými konkrétními rysy či obrysy, jež jsou si u objektů (případně subjektů), které označíme jako schmutzig, podobné a tedy zobecnitelné do estetické kategorie. Pokus o přesnou akademickou definici termínu by si vyžádal měsíce studií, já se zde o nic podobného pokoušet nebudu. Postupně se Vám pokusím na konkrétních příkladech z oblasti populární hudby, zábavního průmyslu filmového a televizního ukázat, co považuji za schmutzig a vysvětlit proč. A těším se na Vaše názory.
pokračování příště
Více...
pondělí 7. dubna 2008
IGOR CHAUN – VEČEŘE U MAHARÁDŽI (sbírka povídek)
Nad knihou Igora Chauna se nabízí zásadní otázka: proč se tak málo povídek odehrává na území České republiky případně Československa? Čestnou výjimku tvoří snad jen Klinická smrt paní Dvořáčkové. Chaun se nejlépe cítí v angloamerickém prostředí, jeho hrdinové rádi vysedávají u hořícího krbu a kouří dýmku (obrazně řečeno, taková postava tam přímo není, ale tento popis šedovlasého muže v čínském županu rozjímajícího nad sklenkou bourbonu se mi neodbytně vkrádá do mysli například při četbě povídky Sousto). Na první pohled se tedy jedná ze sociálního hlediska o příběhy naprosto odtržené od reality, o jakési studentské hříčky se snahou o vybroušenou pointu. Ze sociolibristického hlediska je však důležité uvědomit si, že Igor Chaun je také autorem syrového dvoudílného deníku Smrt režiséra, který se dobovými reáliemi a popisem skutečných osob a jejich chování jen hemží. A proto tvrdím: Deník je návodem, jak číst Maharádžu. Podle popisů postav z povídek si lze odvodit jejich skutečné předobrazy popsané v denících . Nabízím několik svých interpretací:
Paní Dvořáčková – Jan Hřebejk
Sanchez – Petr Jarchovský
Doktor Meakin – Jiří Dufek, za doby Chaunových studií vedoucí Katedry scenáristiky na FAMU)
Anna Marie – Livie Klausová
A tak dále a tak podobně. Tento klíč, pokud se rozhodnete ho při čtení Chauna použít, vám otevře nový rozměr a to u obou knih (respektive u všech tří) zároveň. Je to jako skládačka, pucle… Navrhuji dva možné postupy. Číst knihy paralelně a hledat souvztažnost průběžně. Přečíst nejprve první povídku a potom v Deníku pátrat po jejím reálném základu, následně číst další povídky a postupovat stejně. Nejedná se samozřejmě pouze o dosazování skutečných osob k literárním postavám ve stylu „hů is hů“. Díky Chaunově deníku lze snadno dešifrovat i jednotlivá prostředí a historické souvislosti. Např. povídka Rekviem za myšího krále nás prostřednictvím bajky o společenství myší seznamuje s okolnostmi první svobodné volby prezidenta po roce 1989 včetně popisu Chaunovy role v revolučních dnech. Ale to už možná prozrazuji příliš a podsouvám vám své interpretace. Pokud experiment s paralelním čtením Igora Chauna absolvujete, budu se velmi těšit na vaše závěry.
Více...
Paní Dvořáčková – Jan Hřebejk
Sanchez – Petr Jarchovský
Doktor Meakin – Jiří Dufek, za doby Chaunových studií vedoucí Katedry scenáristiky na FAMU)
Anna Marie – Livie Klausová
A tak dále a tak podobně. Tento klíč, pokud se rozhodnete ho při čtení Chauna použít, vám otevře nový rozměr a to u obou knih (respektive u všech tří) zároveň. Je to jako skládačka, pucle… Navrhuji dva možné postupy. Číst knihy paralelně a hledat souvztažnost průběžně. Přečíst nejprve první povídku a potom v Deníku pátrat po jejím reálném základu, následně číst další povídky a postupovat stejně. Nejedná se samozřejmě pouze o dosazování skutečných osob k literárním postavám ve stylu „hů is hů“. Díky Chaunově deníku lze snadno dešifrovat i jednotlivá prostředí a historické souvislosti. Např. povídka Rekviem za myšího krále nás prostřednictvím bajky o společenství myší seznamuje s okolnostmi první svobodné volby prezidenta po roce 1989 včetně popisu Chaunovy role v revolučních dnech. Ale to už možná prozrazuji příliš a podsouvám vám své interpretace. Pokud experiment s paralelním čtením Igora Chauna absolvujete, budu se velmi těšit na vaše závěry.
Více...
středa 2. dubna 2008
Úvodní text bryndáku!
Vážené čtenářky a čtenáři,
vítejte na mém blogu. V české variantě se vždy pozastavím nad psaným a vyslovovaným gé. Proč ne bloK? Bloček? Pokusil jsem se vůči těmto konvenčním západním nebo chcete-li euro-americkým vlivům a jejich mechanickému a vůči jazykovým a místním aspektům necitlivému přejímání vymezit. Proto tedy vlastní a originální název Bryndák! A proč ještě Bryndák!? Využil jsem, se sebeironií sobě vlastní, svého příjmení. A proč ještě? Bryndák je kus plíny nebo ručníku, zpravidla určený dětským konzumentům. Má bránit znečištění oděvu, zpravidla dupaček nebo jiné praktické a jednoduché konfekce, jaká nosívají mimina. Bryndák je tedy na jednu stranu jakýsi štít proti špíně. Ti vnímavější z Vás již jistě tuší, kam mířím. Špína každodenního světa, která se na nás valí odevšud, vyžaduje trvalou a bezpodmínečně spolehlivou přítomnost takového štítu u každého z nás. Něco jako kápézetka blahé paměti. Ovšem zapomínáte na zásadní věc! Bryndák je opatřen všitou kapsou. Sousta, která mimino nepozře, která mu upadnou od úst do kapsy bryndáku, je možno z kapsy vyjmout a pozřít podruhé. Nebo potřetí, když se miminu ani tentokrát netrefíme do pusinky (viz moje starší přednáška o alkoholismu u otců na otcovské dovolené...) A tak tedy to nepoživatelné, to, čemu se bráníme, co nechceme napoprvé přijmout, náš štít zachytí a je možno se tím zabývat, a pokusit se to pozřít. Bryndák! není povrchní a a priori odmítavý štít. Bryndák!, tento můj Bryndák!, vážení, je otevřeným polem zkoumání a konzumování všeho, co nás, mě nebo Vás, napadne ochutnat. Dobrou chuť podruhé a neštiťme se ničeho!
Váš
Doc. Ing. Ján Brynda, CSc.
Více...
vítejte na mém blogu. V české variantě se vždy pozastavím nad psaným a vyslovovaným gé. Proč ne bloK? Bloček? Pokusil jsem se vůči těmto konvenčním západním nebo chcete-li euro-americkým vlivům a jejich mechanickému a vůči jazykovým a místním aspektům necitlivému přejímání vymezit. Proto tedy vlastní a originální název Bryndák! A proč ještě Bryndák!? Využil jsem, se sebeironií sobě vlastní, svého příjmení. A proč ještě? Bryndák je kus plíny nebo ručníku, zpravidla určený dětským konzumentům. Má bránit znečištění oděvu, zpravidla dupaček nebo jiné praktické a jednoduché konfekce, jaká nosívají mimina. Bryndák je tedy na jednu stranu jakýsi štít proti špíně. Ti vnímavější z Vás již jistě tuší, kam mířím. Špína každodenního světa, která se na nás valí odevšud, vyžaduje trvalou a bezpodmínečně spolehlivou přítomnost takového štítu u každého z nás. Něco jako kápézetka blahé paměti. Ovšem zapomínáte na zásadní věc! Bryndák je opatřen všitou kapsou. Sousta, která mimino nepozře, která mu upadnou od úst do kapsy bryndáku, je možno z kapsy vyjmout a pozřít podruhé. Nebo potřetí, když se miminu ani tentokrát netrefíme do pusinky (viz moje starší přednáška o alkoholismu u otců na otcovské dovolené...) A tak tedy to nepoživatelné, to, čemu se bráníme, co nechceme napoprvé přijmout, náš štít zachytí a je možno se tím zabývat, a pokusit se to pozřít. Bryndák! není povrchní a a priori odmítavý štít. Bryndák!, tento můj Bryndák!, vážení, je otevřeným polem zkoumání a konzumování všeho, co nás, mě nebo Vás, napadne ochutnat. Dobrou chuť podruhé a neštiťme se ničeho!
Váš
Doc. Ing. Ján Brynda, CSc.
Více...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
