JAROSLAV FOGLAR – DOBRODRUŽSTVÍ V TEMNÝCH ULIČKÁCH

Začátkem 90. let vydalo nakladatelství Odeon trilogii Foglarových románů odehrávajících se ve Stínadlech. Z hlediska sociolibrismu se nabízí velmi přesvědčivý výklad sociálního uvažování autora, případně doby vzniku jeho díla. Stínadla, to je temná, stísněná, pokřivená čtvrť se špatným osvětlením, kde bují zločin, chtíč (který ovšem pochopitelně v autorově na děti a mládež orientované literatuře vždy spíše čteme mezi řádky než na řádcích) apod… a se špatnou občanskou vybaveností. A jsme u jádra pudla. Foglar, ať už vědomě nebo bezděčně, vyčlenil jednu městskou čtvrť a pojmenoval ji de facto jako ghetto. Zde žijí „divní“, jiní lidé. Nabízí se srovnání s klasickou antropologií, která v době svého zrodu definovala a zkoumala takzvaného „jiného“, tj. domorodce žijícího vně západní civilizace… Foglarovi dobří, správní hrdinové, Rychlé šípy, nebo poněkud pejorativně také „Šípáci“ pronikají přes Rozdělovací (!) třídu (viz causa PLOT v nejmenovaném českém městečku před několika lety, viz případ Čunek apod.) na území „jiného“ a zažívají tu nesčetná dobrodružství… Ovšem pozor! Foglar nejde po povrchu zobrazení typického Čecha, tj. typicky česky, tj. xenofobně uvažujícího občana. Vymezuje se sice vůči Vontovi, tj. typizovanému občanovi Stínadel, protože vypravěč je evidentně na straně Šípáků, ovšem přiznává Vontům velice vyspělý, vysoce hierarchizovaný etický a sociální řád. Vontové jsou v běžném lidském nebo českém, chcete-li, vnímání, jako ostatně kterékoli jiné původem nečeské etnikum žijící na území České republiky ve větším počtu obyvatel, ti „jiní“ (konotace na světově dějiny při použití slov jako ghetto apod. je samozřejmě děsivá), ale autorův pohled je, byť poněkud ustrašeně, neskrývaně obdivný a uznalý. A to je velké plus této objemné publikace! I to je princip antropologie, ale také základní motiv velkých mýtů o cestě a návratu: kdo zkoumá civilizaci či etnikum ze svého pohledu „jinou“ nebo „jiné“, může ustrnout na povrchu, a pak pro něho navždy tento svět zůstane jiný, cizí a tedy více či méně nepřátelský. Kdo si dá tu práci, že překoná vlastní předsudky a předpojatosti, zapříčiněné ať už výchovou nebo genetickou výbavou (tj. fenomén Čecha, češství apod.), kdo se pustí do průzkumu neznámého teritoria se vším, co to obnáší, vrací se vyměněný, zasažený, vrací se sice zpátky do svého světa, ale obohacen iniciační zkušeností poznání jiného světa, nebo přesněji, světa „jiného“. Proto Mirek Dušín po návratu ze Stínadel začal pít, obrazně řečeno. Jeho přísně etické vnímání světa se setkalo s etickým principem, který jeho malou, „sportovní“ osobnost zcela převálcoval.

U čeho bych se také rád pozastavil, je věkový průměr Vontů. Nejstarší „exempláře“ těchto Foglarových „jiných“ se pohybují kolem 30 let, nejmladší jsou děti, kolem 8-10 let věku. Je-li mezi vontskou civilizací někdo starší, jsou to dospělí lidé. Neurčití jedinci, hybatelé děje nebo epizodní postavy. A pak pochopitelně ztělesněné zlo, záhadný M. Ovšem to je z hlediska sociolibrismu aspekt natolik pozoruhodný sám o sobě, že ho odkládám na jinou debatu. Závěr? Doporučuji tuto publikaci bez výhrad a s nadšením k zevrubnému prostudování Jiřímu Čunkovi!