WILLIAM FAULKNER – DIVOKÉ PALMY

Nestárnoucí klenot světové literatury a tak dále má z hlediska sociolibrismu několik podstatných znaků. V rovině „divoké palmy“ sledujeme strastiplnou cestu milenecké dvojice napříč různými sociálními vrstvami (útěk ženy od rodiny, dobře zajištěné, nejistý život na toulkách po Spojených státech), v rovině „Mississippi“ je to divoký zápas trestance s rozbouřeným živlem, ale i sám se sebou a se svým sociálním smýšlením. Trestanec se nakonec vrací zpět do tábora, kde je za svůj nezamýšlený útěk odsouzen na doživotí. Naprostý zmar? Ne. Jen uvědomění si své sociální příslušnosti a pokorné začlenění se zpátky do společnosti. Tj. jsem-li trestanec, mohu se pokusit uniknout nebo se mi náhodou podaří uniknout, projdu se po světě, uvidím, jak to na něm chodí (viz rodící žena a její záchrana), tedy i když udělám něco pro svět, pro společnost, dřív nebo později se musím vrátit zpátky ke své sociální skupině, tedy stát se opět trestancem. Totéž se týká ženy z milenecké dvojice. Žena nakonec umírá, protože její místo je jinde. Ze sociálního hlediska ona nemá být tulačka, ale matka dvou dětí ve spořádané, byť měšťácké rodině. Krystalicky přehledný objekt pro sociolibrismus!

(Tato mikrorecenze byla zpracována „živě“ v Městské knihovně Praha v červnu loňského roku, kde Doc. ing. Ján Brynda, CSc. (tedy moje maličkost) vytáhl náhodně Faulknera z regálu a aniž by knihu předtím četl, dokázal velmi přesně postihnout nejen děj knihy, ale i vyvodit z něho příslušné sociolibristické postuláty. Krystalicky přehledná sociolibristická studie – musím se pochválit :-))

Více...

IVAN VYSKOČIL A JINÉ POVÍDKY

Speciálním odvětvím sociolibrismu jsou bleskové recenze názvů.

V tomto případě se neubráním podezření, že autor při volbě názvu vědomě operoval s myšlenkou, že bude sociolibristicky zkoumán a, že jeho revoluční akt týkající se názvu povídkové sbírky neujde pozornosti sociolibristy. Nuže! Ivan Vyskočil se v tomto případě neoznačil v názvu za autora knihy, nenadepsal jí svým jménem, ale učinil ze sebe název jedné z povídek, který by se tedy měl objevit uvnitř knihy. Povídku Ivan Vyskočil jsem však v knize nenašel. To ale nic nemění na faktu, že Ivan Vyskočil sám sebe prohlásil za povídku a tím zamlčel autora sbírky. Pokud se ale autor považuje za povídku je možné, že povídky jako :Uzdravení, Masák, Mluvení pana Suchařípy atak dále jsou v tomto světle jmény autorů, kteří napsali povídku Ivan Vyskočil. Pokud bych nazval tuto recenzi Ján Brynda a jiné recenze, tvrdím: Jmenuji se Ján Brynda a jsem sociolibristická recenze ! Věřte přátelé, že si tak někdy připadám... :-)

Více...

JAROSLAV FOGLAR – DOBRODRUŽSTVÍ V TEMNÝCH ULIČKÁCH

Začátkem 90. let vydalo nakladatelství Odeon trilogii Foglarových románů odehrávajících se ve Stínadlech. Z hlediska sociolibrismu se nabízí velmi přesvědčivý výklad sociálního uvažování autora, případně doby vzniku jeho díla. Stínadla, to je temná, stísněná, pokřivená čtvrť se špatným osvětlením, kde bují zločin, chtíč (který ovšem pochopitelně v autorově na děti a mládež orientované literatuře vždy spíše čteme mezi řádky než na řádcích) apod… a se špatnou občanskou vybaveností. A jsme u jádra pudla. Foglar, ať už vědomě nebo bezděčně, vyčlenil jednu městskou čtvrť a pojmenoval ji de facto jako ghetto. Zde žijí „divní“, jiní lidé. Nabízí se srovnání s klasickou antropologií, která v době svého zrodu definovala a zkoumala takzvaného „jiného“, tj. domorodce žijícího vně západní civilizace… Foglarovi dobří, správní hrdinové, Rychlé šípy, nebo poněkud pejorativně také „Šípáci“ pronikají přes Rozdělovací (!) třídu (viz causa PLOT v nejmenovaném českém městečku před několika lety, viz případ Čunek apod.) na území „jiného“ a zažívají tu nesčetná dobrodružství… Ovšem pozor! Foglar nejde po povrchu zobrazení typického Čecha, tj. typicky česky, tj. xenofobně uvažujícího občana. Vymezuje se sice vůči Vontovi, tj. typizovanému občanovi Stínadel, protože vypravěč je evidentně na straně Šípáků, ovšem přiznává Vontům velice vyspělý, vysoce hierarchizovaný etický a sociální řád. Vontové jsou v běžném lidském nebo českém, chcete-li, vnímání, jako ostatně kterékoli jiné původem nečeské etnikum žijící na území České republiky ve větším počtu obyvatel, ti „jiní“ (konotace na světově dějiny při použití slov jako ghetto apod. je samozřejmě děsivá), ale autorův pohled je, byť poněkud ustrašeně, neskrývaně obdivný a uznalý. A to je velké plus této objemné publikace! I to je princip antropologie, ale také základní motiv velkých mýtů o cestě a návratu: kdo zkoumá civilizaci či etnikum ze svého pohledu „jinou“ nebo „jiné“, může ustrnout na povrchu, a pak pro něho navždy tento svět zůstane jiný, cizí a tedy více či méně nepřátelský. Kdo si dá tu práci, že překoná vlastní předsudky a předpojatosti, zapříčiněné ať už výchovou nebo genetickou výbavou (tj. fenomén Čecha, češství apod.), kdo se pustí do průzkumu neznámého teritoria se vším, co to obnáší, vrací se vyměněný, zasažený, vrací se sice zpátky do svého světa, ale obohacen iniciační zkušeností poznání jiného světa, nebo přesněji, světa „jiného“. Proto Mirek Dušín po návratu ze Stínadel začal pít, obrazně řečeno. Jeho přísně etické vnímání světa se setkalo s etickým principem, který jeho malou, „sportovní“ osobnost zcela převálcoval.

U čeho bych se také rád pozastavil, je věkový průměr Vontů. Nejstarší „exempláře“ těchto Foglarových „jiných“ se pohybují kolem 30 let, nejmladší jsou děti, kolem 8-10 let věku. Je-li mezi vontskou civilizací někdo starší, jsou to dospělí lidé. Neurčití jedinci, hybatelé děje nebo epizodní postavy. A pak pochopitelně ztělesněné zlo, záhadný M. Ovšem to je z hlediska sociolibrismu aspekt natolik pozoruhodný sám o sobě, že ho odkládám na jinou debatu. Závěr? Doporučuji tuto publikaci bez výhrad a s nadšením k zevrubnému prostudování Jiřímu Čunkovi!
Více...

VRATISLAV EFFENBERGER – SUROVOST ŽIVOTA A CYNISMUS FANTAZIE

Pokud mám být upřímný a věrný sociolibrismu, musím se vymezit vůči tomu jak p. Effenberger zachází s realitou, jak interpretuje skutečnost a jakým zavádějícím způsobem mate veřejnost. Ano! Zejména pokud se jedná o sousedství jako fenomén, nelze se schovávat za nejrůznější –ismy (kromě sociolibrismu) a pod pláštěm surrealismu a absurdity informovat o mezilidských vztazích. Buď vědomě lžete, pane Vratislave, anebo žijete v podivném světě. Ale konkrétněji:

Mongolský lovec u vchodových dveří znovu zvoní. Teprve nyní přichází druhý mladík a otevírá : Co si přejete? Mongolský lovec: Dobrý deň. – Jest paní Sylva hore?
2.mladík: Je. – Co jí chcete? Mongolský lovec: Prišiol som jí pojebat piču.
2.mladík: Prosím – Vpouští ho. – První schody doprava nahoru.
(ukázka ze pseudoscénáře Milostné pohromy)

Pomineme-li, že nám V. E. nepodává žádné vysvětlení toho, jak se mongolský lovec objevil v Praze v činžovním domě, narážíme na mnoho dalších nejasností a nebojím se říct lapsů, ne-li schválností. Mongol hovoří jazykem, který může být polština, ale také to může být slovenština. V každém případě se jedná o souseda (míněno jazykově i geograficky) na rozdíl od občana tehdejší Mongolské lidově demokratické republiky. Tedy mongolský lovec vydávající se za souseda komunikuje s mladíkem, který může být zároveň domovníkem, hlídačem nebo běžným sousedem, jeho chování naznačuje spíše funkci v domě, ale jeho věk tomu nenasvědčuje (nesetkal jsem se s žádným domovníkem ani vrátným, které bych mohl nazvat mladíky). Sledujeme tedy rozhovor falešného mongola s falešným domovníkem (dost možná, že mladík ani nebydlí v domě), přestože se chová jako soused zmiňované paní Sylvy. Nepřehledné, zlomyslné a nerealistické!! Nechápu význam, postrádám smysl… Samotný rozhovor ovšem působí poměrně autenticky. To je ale málo!!
Více...

KAREL KRYL – KNÍŠKA KARLA KRYLA (sbírka poezie) - část druhá

rozbor básně Bílá hora

Samotná báseň je uvozena následovně: „Osmého listopadu šestnáct set dvacet u letohrádku Hvězda na Bílé hoře zůstal poslední praporec vojsk Království českého, moravský praporec Šlikův. U zdi letohrádku padl do posledního muže. Píseň nazvaná Poslední Moravan.“ V poslední větě je ukryto tajemství básně (myslím ze sociálně-sociologického hlediska), které mě jako vědce nesmírně vzrušuje a přitahuje. Všimli jste si toho rozporu? Báseň se jmenuje Bílá hora, avšak v závěru jejího úvodu, jakési tiskové zprávy, je název básně uveden jako Poslední Moravan. Bílá hora je pražská (tedy česká, nebo přesněji středočeská lokalita a její název tradičně asociuje historickou porážku Čechů a Moravanů a následnou několik set let trvající dobu „temna“.) Proč Kryl název básně, dost možná na poslední chvíli změnil? Domnívám se, že Poslední Moravan se mu zdál být názvem nevyhovujícím, nepřesně vyjadřujícím téma básně. Kryl si jistě uvědomoval tradiční nevraživost mezi Čechy a Moravany. A možná byl i sám člověkem ne-li ovládaným, pak bezesporu ovlivněným jistými negativními emocemi spojenými s Moravany. Osobní zkušenosti? Uvědomíme-li si, ve světle nových poznatků, zvláště cenných pro nás sociology, zabývající se mezilidským soužitím, že to byl právě Moravan, ještě s tak bodrým a bezelstným jménem Jarek, kdo se celá léta vydával za přítele, a až dnes se ukazuje, se stupňující se a zneklidňující tendencí, jak velký to byl kamarád, a uvědomíme-li si, že jsou hlasy, které tvrdí, že Kryl musel pravdu o svém kamarádovi z Moravy už v té době přinejmenším tušit, pak chápeme, proč na název básně rezignoval a zvolil údernější (a přesnější) titul. Zajímavé ovšem je, proč v „tiskové zprávě“, v hlavě básně původní titul ponechal. Pokud jde prostě jen o nedůslednost, která pak i v dalších vydáních knihy zůstala zachována, omlouvám se všem (mimochodem sám mám na Moravě babičku, takže předpokládám, že nebudu moci být osočován Moravany nebo příznivci tohoto vpravdě svérázného etnika z nějakého typu xenofobie atp.), ale domnívám se, že důvod je hlubší a je to právě sociolibrismus, který nám umožňuje podobné fenomény v literatuře zkoumat a tak dále…

Více...

KAREL KRYL – KNÍŠKA KARLA KRYLA (sbírka poezie) - část první

rozbor básně Gulášová polívka

Překvapuje mne, že se ještě nikdo nepodíval na texty Karla Kryla z hlediska sociolibrismu. I kolegové, kteří se tímto fenoménem společně se mnou zabývají, se Krylovi vyhýbají. Přitom je evidentní, že pod zdánlivě surreálnou a přesto společensky angažovanou poezií se skrývá evidentní podtext, který informuje s faktografickou přesností o sociologické a sociální situaci nejen Krylově, ale i ostatních písničkářů. V básni Gulášová polívka je jasně definovaná životní krize jedince (tvůrce) ve vztahu ke společnosti a rodině: Já před necelou hodinou / jsem měla konflikt s rodinou. Přes stylizaci do ženského rodu (možná jde o jungovskou animu uvnitř mužského těla Karla Kryla, možná zde hovoří duše jako taková) se zde jedná o téměř deníkový záznam přemítání umělce o tvůrčí svobodě vykoupené minimem prostředků a uznání (ani rodina nestojí na straně nekompromisního básníka K.K., když nevydělává peníze a není ji schopen uživit). Další sloku: Však jednou přijde sobota / Já spáchám píseň pro Gotta a než se půlnoc překulí / Gott bude zpívat fistulí lze chápat jako realistické vyústění této tvůrčí krize v zaprodání se komerčnímu proudu populární hudby představované Karlem Gottem (na západě eventuelně Bee Gees, kteří zpívali fistulí). Zároveň je toto možné chápat jako reflexi společného vystoupení Karla Gotta a Karla Kryla, kdy v revolučních dnech roku 1989 společně zazpívali státní hymnu na balkoně pražského Melantrichu, což bylo v sobotu 20. listopadu, pokud se nepletu. Protože Gulášová polívka vznikla před rokem 1989, jedná se o zvláštní Krylovu předtuchu věcí příštích anebo (na což mě upozornil Jiří Černý) se báseň původně napsaná v němčině vůbec nevztahuje ke Karlu Gottovi a správný překlad tedy zní: Však jednou přijde sobota / Já spáchám píseň pro Boha / a než se půlnoc překulí / Bůh bude zpívat fistulí. Vycházíme-li ale z německého překladu a nechceme být tak doslovní, pak čtěme mezi řádky: žena z domácnosti se podivuje nad svou schopností tvořit, zde psát verše a skládat hudbu, objevuje v sobě tyto schopnosti a sděluje je v jakési univerzální, kosmické, chcete-li, radosti, viz druhý verš: Však jednou přijde sobota / Já spáchám píseň, proboha! / a než se půlnoc překulí / Bůh bude zpívat fistulí. Tak by Kryl, pobývající dlouhá léta na západě, konfrontoval český, ze čtyřicet let trvající komunistické letargie se jen pozvolna probouzející národ, s fenoménem feminismu a emancipace žen, a to nejen na poli politiky nebo ekonomiky, ale v neposlední řadě i v kultuře a umění.

Tyto teorie naprosto odmítá Krylův přítel, písničkář Jaroslav Hutka, který mi k tomu v krátkém telefonickém rozhovoru řekl: „Karel napsal text v češtině, protože pochází z roku 1971 a byl napsán ještě v Československu. Překvapuje mě, že to Jirka Černý neví. Nejedná se tu o Boha, ale o Gotta, ale vlastně ani o něho, protože Karel Gott je zde zástupný, důkazem toho je, že v původní verzi bylo použito jméno jiného populárního zpěváka. Text zněl: Však jednou přijde sobota / Já spáchám píseň, pro Bobka! / a než se půlnoc překulí / Bobek zazpívá fistulí. Řekl jsem tehdy Karlovi, že si myslím, že Karel Gott je mnohem více symbolem komerční populární hudby než Pavel Bobek, nehledě na to, že se sobota se lépe rýmuje s Gottem než s Bobkem. Karel se mnou souhlasil a jméno změnil.

pokračování příště

Více...

IGOR CHAUN – VEČEŘE U MAHARÁDŽI (sbírka povídek)

Nad knihou Igora Chauna se nabízí zásadní otázka: proč se tak málo povídek odehrává na území České republiky případně Československa? Čestnou výjimku tvoří snad jen Klinická smrt paní Dvořáčkové. Chaun se nejlépe cítí v angloamerickém prostředí, jeho hrdinové rádi vysedávají u hořícího krbu a kouří dýmku (obrazně řečeno, taková postava tam přímo není, ale tento popis šedovlasého muže v čínském županu rozjímajícího nad sklenkou bourbonu se mi neodbytně vkrádá do mysli například při četbě povídky Sousto). Na první pohled se tedy jedná ze sociálního hlediska o příběhy naprosto odtržené od reality, o jakési studentské hříčky se snahou o vybroušenou pointu. Ze sociolibristického hlediska je však důležité uvědomit si, že Igor Chaun je také autorem syrového dvoudílného deníku Smrt režiséra, který se dobovými reáliemi a popisem skutečných osob a jejich chování jen hemží. A proto tvrdím: Deník je návodem, jak číst Maharádžu. Podle popisů postav z povídek si lze odvodit jejich skutečné předobrazy popsané v denících . Nabízím několik svých interpretací:

Paní Dvořáčková – Jan Hřebejk
Sanchez – Petr Jarchovský
Doktor Meakin – Jiří Dufek, za doby Chaunových studií vedoucí Katedry scenáristiky na FAMU)
Anna Marie – Livie Klausová

A tak dále a tak podobně. Tento klíč, pokud se rozhodnete ho při čtení Chauna použít, vám otevře nový rozměr a to u obou knih (respektive u všech tří) zároveň. Je to jako skládačka, pucle… Navrhuji dva možné postupy. Číst knihy paralelně a hledat souvztažnost průběžně. Přečíst nejprve první povídku a potom v Deníku pátrat po jejím reálném základu, následně číst další povídky a postupovat stejně. Nejedná se samozřejmě pouze o dosazování skutečných osob k literárním postavám ve stylu „hů is hů“. Díky Chaunově deníku lze snadno dešifrovat i jednotlivá prostředí a historické souvislosti. Např. povídka Rekviem za myšího krále nás prostřednictvím bajky o společenství myší seznamuje s okolnostmi první svobodné volby prezidenta po roce 1989 včetně popisu Chaunovy role v revolučních dnech. Ale to už možná prozrazuji příliš a podsouvám vám své interpretace. Pokud experiment s paralelním čtením Igora Chauna absolvujete, budu se velmi těšit na vaše závěry.
Více...