KAREL KRYL – KNÍŠKA KARLA KRYLA (sbírka poezie) - část druhá

rozbor básně Bílá hora

Samotná báseň je uvozena následovně: „Osmého listopadu šestnáct set dvacet u letohrádku Hvězda na Bílé hoře zůstal poslední praporec vojsk Království českého, moravský praporec Šlikův. U zdi letohrádku padl do posledního muže. Píseň nazvaná Poslední Moravan.“ V poslední větě je ukryto tajemství básně (myslím ze sociálně-sociologického hlediska), které mě jako vědce nesmírně vzrušuje a přitahuje. Všimli jste si toho rozporu? Báseň se jmenuje Bílá hora, avšak v závěru jejího úvodu, jakési tiskové zprávy, je název básně uveden jako Poslední Moravan. Bílá hora je pražská (tedy česká, nebo přesněji středočeská lokalita a její název tradičně asociuje historickou porážku Čechů a Moravanů a následnou několik set let trvající dobu „temna“.) Proč Kryl název básně, dost možná na poslední chvíli změnil? Domnívám se, že Poslední Moravan se mu zdál být názvem nevyhovujícím, nepřesně vyjadřujícím téma básně. Kryl si jistě uvědomoval tradiční nevraživost mezi Čechy a Moravany. A možná byl i sám člověkem ne-li ovládaným, pak bezesporu ovlivněným jistými negativními emocemi spojenými s Moravany. Osobní zkušenosti? Uvědomíme-li si, ve světle nových poznatků, zvláště cenných pro nás sociology, zabývající se mezilidským soužitím, že to byl právě Moravan, ještě s tak bodrým a bezelstným jménem Jarek, kdo se celá léta vydával za přítele, a až dnes se ukazuje, se stupňující se a zneklidňující tendencí, jak velký to byl kamarád, a uvědomíme-li si, že jsou hlasy, které tvrdí, že Kryl musel pravdu o svém kamarádovi z Moravy už v té době přinejmenším tušit, pak chápeme, proč na název básně rezignoval a zvolil údernější (a přesnější) titul. Zajímavé ovšem je, proč v „tiskové zprávě“, v hlavě básně původní titul ponechal. Pokud jde prostě jen o nedůslednost, která pak i v dalších vydáních knihy zůstala zachována, omlouvám se všem (mimochodem sám mám na Moravě babičku, takže předpokládám, že nebudu moci být osočován Moravany nebo příznivci tohoto vpravdě svérázného etnika z nějakého typu xenofobie atp.), ale domnívám se, že důvod je hlubší a je to právě sociolibrismus, který nám umožňuje podobné fenomény v literatuře zkoumat a tak dále…

Více...

SCHMUTZIG část druhá: Co je schmutzig?

Přátelé!

V oblastech humoru, zábavy, umění, kultury tak označujeme jevy, situace, události, chování lidí, slovní či situační humor, které jsou nějakým způsobem nevkusné. Pro přesné vymezení kategorie schmutzig ale musíme vědět, že onen nevkus je vždy součástí určité kvality. Jinými slovy: schmutzig je všechno to, co má nějakou výpovědní hodnotu, estetickou či uměleckou či kulturně-společenskou kvalitu, něco, kvůli čemu má smysl se tím zabývat, aniž bychom jako receptoři onoho jevu trpěli pocitem marnění času, co však možná jen nepatrně, ale přesto zcela evidentně přestupuje pomyslnou čáru obecné (samozřejmě s přihlédnutím k místu a době „činu“) tolerovatelnosti, respektu, estetiky… Něco, co stojí za rohem. Nejčastěji je schmutzig spojováno s humorem, respektive pokusem o humor, o zprostředkování zábavy druhým lidem…

Jednotným rysem všeho, co je schmutzig, je nevkus. Ale jaký nevkus? Čí? Lze schmutzig vůbec zobecnit? Názory se různí, pro někoho je to jen něco nevkusného, a tedy nevtipného, neoriginálního, hloupého, trapného, pro jiné – a my se mezi ně řadíme – je schmutzig určitá kvalita, která se ovšem, buď záměrně nebo nezáměrně nepovedla…

Takoví Němci kupříkladu pojem vůbec neznají. Ale ve švýcarské němčině termín schmutzig v souvislosti s teorií trapna jako estetické kategorie není tak starý, jak by se mohlo zdát. Švýcarský filozof a teoretik humoru Friedrich Moiré ve své publikaci Smích mluvícího zadku (z něm. orig. Lachen des sprechenden Arsches, někteří práci překládají také jako Řitní smích) píše: „Můžeme se donekonečna bavit o prvoplánovosti, vyzdvihovat moudrý humor židovských anekdot nebo suchý britský humor, rafinovanost absurdního a groteskního, ale je třeba si upřímně přiznat, že pšouk, který zazní v pravou chvíli na pravém místě v jakémkoli dramatickém tvaru, náležitě načasován a autenticky zobrazen, je spolehlivým a zaručeným útokem na bránici každého zdravého jedince. Nehájím laciný humor, jen bych se rád zamyslel nad otázkou, co vyvolává tuto reakci prohlašovanou mnohými za využití nebo možná zneužití první signální soustavy. Je to opravdu tak jednoduché?“

Moiré se ve své plamenné obhajobě bzdícího humoru odkazuje na známou Anatomii gagu od Václava Havla, konkrétně na pasáž o pšoukání, která byla samotným Havlem nakonec vyřazena a nikdy nebyla publikována. Havel zde tvrdí, že komické je odhalení slabosti u silného a důstojného jedince. Když uklouzne chudák po banánové slupce, nikdo se nesměje, když uklouzne bohatý a důstojný člověk, vyvolá to smích, totéž potom aplikuje na bzdění neboli prdění. Uprdne-li se bezmocný chudý stařeček nezvládající funkci svých střev, je to smutné, ovšem pokud se něco takového stane úspěšné, vysoce postavené osobnosti, smějeme se jejímu odhalení – obnažení. Pšouk demaskuje tělesnost jako lidskou přirozenost, tělo se hlásí ke slovu, tělo promlouvá, to je řeč těla v pravém slova smyslu. Moiré s tímto Havlovým vysvětlením polemizuje a s určitou dávkou cynismu prohlašuje: „Pšouk bezmocného dědečka mne rozesměje stejně, ne-li víc, jako sociálně a satiricky zatížený pšouk úspěšného milionáře…“

Vyjděme z Moirého a nastiňme si tuto situaci: zajímavý, charismatický člověk, třeba jako já teď tady s Vámi, je středem malé společnosti přátel nebo diváků, vypráví historky, je strhující a vtipný, a náhle se během svého projevu hlasitě uprdne. Nijak neokomentuje, co se stalo, a v klidu dokončí svůj původní, slovní vtip nebo komickou historku. Přesto pšoukem odvede pozornost drtivé většiny svých posluchačů, rozruší jejich soustředění, převede je chtě nechtě do jiné sféry grotesknosti… Neptáme se, jestli to udělal nebo neudělal schválně, nezajímá nás v tuto chvíli, jestli je onen bavič uboze rafinovaným komikem, který když vycítí, že jeho historka nefunguje, honem zařadí prd, u něhož si je jist, že zabere vždycky; vědeckým badatelem, zkoumajícím lidskou pozornost a vystavujícím své publikum nelítostné kanonádě za účelem zkoumání jeho společenských konvencí anebo se prostě jenom na oběd přejedl hrachové kaše… Nás zajímá, jestli to, co udělal, je nebo není schmutzig. A my, kdo jsme pro Vás tento pořad připravili, tvrdíme, že to zcela jednoznačně schmutzig je. Pro nás je tato hypotetická situace určitou situační definicí pojmu.

pokračování příště

Více...

KAREL KRYL – KNÍŠKA KARLA KRYLA (sbírka poezie) - část první

rozbor básně Gulášová polívka

Překvapuje mne, že se ještě nikdo nepodíval na texty Karla Kryla z hlediska sociolibrismu. I kolegové, kteří se tímto fenoménem společně se mnou zabývají, se Krylovi vyhýbají. Přitom je evidentní, že pod zdánlivě surreálnou a přesto společensky angažovanou poezií se skrývá evidentní podtext, který informuje s faktografickou přesností o sociologické a sociální situaci nejen Krylově, ale i ostatních písničkářů. V básni Gulášová polívka je jasně definovaná životní krize jedince (tvůrce) ve vztahu ke společnosti a rodině: Já před necelou hodinou / jsem měla konflikt s rodinou. Přes stylizaci do ženského rodu (možná jde o jungovskou animu uvnitř mužského těla Karla Kryla, možná zde hovoří duše jako taková) se zde jedná o téměř deníkový záznam přemítání umělce o tvůrčí svobodě vykoupené minimem prostředků a uznání (ani rodina nestojí na straně nekompromisního básníka K.K., když nevydělává peníze a není ji schopen uživit). Další sloku: Však jednou přijde sobota / Já spáchám píseň pro Gotta a než se půlnoc překulí / Gott bude zpívat fistulí lze chápat jako realistické vyústění této tvůrčí krize v zaprodání se komerčnímu proudu populární hudby představované Karlem Gottem (na západě eventuelně Bee Gees, kteří zpívali fistulí). Zároveň je toto možné chápat jako reflexi společného vystoupení Karla Gotta a Karla Kryla, kdy v revolučních dnech roku 1989 společně zazpívali státní hymnu na balkoně pražského Melantrichu, což bylo v sobotu 20. listopadu, pokud se nepletu. Protože Gulášová polívka vznikla před rokem 1989, jedná se o zvláštní Krylovu předtuchu věcí příštích anebo (na což mě upozornil Jiří Černý) se báseň původně napsaná v němčině vůbec nevztahuje ke Karlu Gottovi a správný překlad tedy zní: Však jednou přijde sobota / Já spáchám píseň pro Boha / a než se půlnoc překulí / Bůh bude zpívat fistulí. Vycházíme-li ale z německého překladu a nechceme být tak doslovní, pak čtěme mezi řádky: žena z domácnosti se podivuje nad svou schopností tvořit, zde psát verše a skládat hudbu, objevuje v sobě tyto schopnosti a sděluje je v jakési univerzální, kosmické, chcete-li, radosti, viz druhý verš: Však jednou přijde sobota / Já spáchám píseň, proboha! / a než se půlnoc překulí / Bůh bude zpívat fistulí. Tak by Kryl, pobývající dlouhá léta na západě, konfrontoval český, ze čtyřicet let trvající komunistické letargie se jen pozvolna probouzející národ, s fenoménem feminismu a emancipace žen, a to nejen na poli politiky nebo ekonomiky, ale v neposlední řadě i v kultuře a umění.

Tyto teorie naprosto odmítá Krylův přítel, písničkář Jaroslav Hutka, který mi k tomu v krátkém telefonickém rozhovoru řekl: „Karel napsal text v češtině, protože pochází z roku 1971 a byl napsán ještě v Československu. Překvapuje mě, že to Jirka Černý neví. Nejedná se tu o Boha, ale o Gotta, ale vlastně ani o něho, protože Karel Gott je zde zástupný, důkazem toho je, že v původní verzi bylo použito jméno jiného populárního zpěváka. Text zněl: Však jednou přijde sobota / Já spáchám píseň, pro Bobka! / a než se půlnoc překulí / Bobek zazpívá fistulí. Řekl jsem tehdy Karlovi, že si myslím, že Karel Gott je mnohem více symbolem komerční populární hudby než Pavel Bobek, nehledě na to, že se sobota se lépe rýmuje s Gottem než s Bobkem. Karel se mnou souhlasil a jméno změnil.

pokračování příště

Více...

SCHMUTZIG část první: Úvod

Dámy a pánové!

Rád bych vám dnes přiblížil fascinující estetickou kategorii, kterou nazýváme schmutzig. V německém překladu schmutzig znamená špinavý, nečistý. Podobně jako termín kýč, se kterým se notně natrápil pan Tomáš Kulka ve svém předlouhém eseji, i výraz schmutzig se nesnadno vysvětluje, má spoustu nuancí, vrstev a vposledku ho nelze interpretovat jinak, než skrze individuální, ryze subjektivní hranici vkusu či nevkusu každého jedince. Avšak podobně jako kýč, i schmutzig lze charakterizovat určitými konkrétními rysy či obrysy, jež jsou si u objektů (případně subjektů), které označíme jako schmutzig, podobné a tedy zobecnitelné do estetické kategorie. Pokus o přesnou akademickou definici termínu by si vyžádal měsíce studií, já se zde o nic podobného pokoušet nebudu. Postupně se Vám pokusím na konkrétních příkladech z oblasti populární hudby, zábavního průmyslu filmového a televizního ukázat, co považuji za schmutzig a vysvětlit proč. A těším se na Vaše názory.

pokračování příště

Více...