WILLIAM FAULKNER – DIVOKÉ PALMY

Nestárnoucí klenot světové literatury a tak dále má z hlediska sociolibrismu několik podstatných znaků. V rovině „divoké palmy“ sledujeme strastiplnou cestu milenecké dvojice napříč různými sociálními vrstvami (útěk ženy od rodiny, dobře zajištěné, nejistý život na toulkách po Spojených státech), v rovině „Mississippi“ je to divoký zápas trestance s rozbouřeným živlem, ale i sám se sebou a se svým sociálním smýšlením. Trestanec se nakonec vrací zpět do tábora, kde je za svůj nezamýšlený útěk odsouzen na doživotí. Naprostý zmar? Ne. Jen uvědomění si své sociální příslušnosti a pokorné začlenění se zpátky do společnosti. Tj. jsem-li trestanec, mohu se pokusit uniknout nebo se mi náhodou podaří uniknout, projdu se po světě, uvidím, jak to na něm chodí (viz rodící žena a její záchrana), tedy i když udělám něco pro svět, pro společnost, dřív nebo později se musím vrátit zpátky ke své sociální skupině, tedy stát se opět trestancem. Totéž se týká ženy z milenecké dvojice. Žena nakonec umírá, protože její místo je jinde. Ze sociálního hlediska ona nemá být tulačka, ale matka dvou dětí ve spořádané, byť měšťácké rodině. Krystalicky přehledný objekt pro sociolibrismus!

(Tato mikrorecenze byla zpracována „živě“ v Městské knihovně Praha v červnu loňského roku, kde Doc. ing. Ján Brynda, CSc. (tedy moje maličkost) vytáhl náhodně Faulknera z regálu a aniž by knihu předtím četl, dokázal velmi přesně postihnout nejen děj knihy, ale i vyvodit z něho příslušné sociolibristické postuláty. Krystalicky přehledná sociolibristická studie – musím se pochválit :-))

Více...

SOBOTA PŘICHÁZÍ

Přiznám se vám bez mučení, že jsem už od včerejška trochu nervózní. V sobotu ve 14.15hod budu mít po delší době (měsíc a půl) přednášku o sociolibrismu, nové knížce Pandemonium a taky představím a vlastnoústně zazpívám zbrusu novou písničku Postav na čaj, sousede. Uf... Asi si říkáte: Vždyť jste, Jáne, už zkušený harcovník, umíte mluvit s lidmi, ale chyba lávky! Tréma, a to vám řekne každý dobrý herec, je moc důležitá. Kdo nemá trému, tak tomu vlastně nezáleží na tom, jak jeho vystoupení dopadne. Nedostatek trémy a studu a strachu je vlastně neúcta k divákovi. A dá se to převést i do osobní roviny, když se přestanu bát, jaký udělám dojem na přátele, na partnerku, na sousedy, stávám se tak trochu hulvátem a koleduju si o to, aby mi to moji blízcí dali patřičně najevo, aby se nic nepovedlo. A tak mě prosím nechte nespat, bát se a strachovat, pít víc kafe a možná si dát dvě tři cigaretky, uklidňovat se sexem, být trochu podrážděný a třeba se i v pátek večer rozplakat jako kluk. Dělám to i pro vás, abych vás nezklamal.
Oddaně a srdečně
Váš
Doc.ing. Ján Brynda

PS: Pro ty z vás, kdo by mě chtěli v sobotu podpořit, přikládám text písně Postav na čaj, sousede, můžete se ho naučit nebo vytisknout a vzít s sebou. Díky!!!

Postav na čaj, sousede,
řekni, jak to dneska jde,
A co v práci a co doma,
Snad žádná pohroma?

Chce to jen klid, sousede,
dneska se to povede.
Když se život nevede,
jsou tu tvoji sousedé,

Tak hoď dvě kostky do čaje,
rampouch v srdci roztaje,
Tak hoď dvě kostky do šálku,
a zapomenem na válku!
Tak postav na čaj, sousede,
mít se rádi, o to jde!

Více...

IVAN VYSKOČIL A JINÉ POVÍDKY

Speciálním odvětvím sociolibrismu jsou bleskové recenze názvů.

V tomto případě se neubráním podezření, že autor při volbě názvu vědomě operoval s myšlenkou, že bude sociolibristicky zkoumán a, že jeho revoluční akt týkající se názvu povídkové sbírky neujde pozornosti sociolibristy. Nuže! Ivan Vyskočil se v tomto případě neoznačil v názvu za autora knihy, nenadepsal jí svým jménem, ale učinil ze sebe název jedné z povídek, který by se tedy měl objevit uvnitř knihy. Povídku Ivan Vyskočil jsem však v knize nenašel. To ale nic nemění na faktu, že Ivan Vyskočil sám sebe prohlásil za povídku a tím zamlčel autora sbírky. Pokud se ale autor považuje za povídku je možné, že povídky jako :Uzdravení, Masák, Mluvení pana Suchařípy atak dále jsou v tomto světle jmény autorů, kteří napsali povídku Ivan Vyskočil. Pokud bych nazval tuto recenzi Ján Brynda a jiné recenze, tvrdím: Jmenuji se Ján Brynda a jsem sociolibristická recenze ! Věřte přátelé, že si tak někdy připadám... :-)

Více...

JAROSLAV FOGLAR – DOBRODRUŽSTVÍ V TEMNÝCH ULIČKÁCH

Začátkem 90. let vydalo nakladatelství Odeon trilogii Foglarových románů odehrávajících se ve Stínadlech. Z hlediska sociolibrismu se nabízí velmi přesvědčivý výklad sociálního uvažování autora, případně doby vzniku jeho díla. Stínadla, to je temná, stísněná, pokřivená čtvrť se špatným osvětlením, kde bují zločin, chtíč (který ovšem pochopitelně v autorově na děti a mládež orientované literatuře vždy spíše čteme mezi řádky než na řádcích) apod… a se špatnou občanskou vybaveností. A jsme u jádra pudla. Foglar, ať už vědomě nebo bezděčně, vyčlenil jednu městskou čtvrť a pojmenoval ji de facto jako ghetto. Zde žijí „divní“, jiní lidé. Nabízí se srovnání s klasickou antropologií, která v době svého zrodu definovala a zkoumala takzvaného „jiného“, tj. domorodce žijícího vně západní civilizace… Foglarovi dobří, správní hrdinové, Rychlé šípy, nebo poněkud pejorativně také „Šípáci“ pronikají přes Rozdělovací (!) třídu (viz causa PLOT v nejmenovaném českém městečku před několika lety, viz případ Čunek apod.) na území „jiného“ a zažívají tu nesčetná dobrodružství… Ovšem pozor! Foglar nejde po povrchu zobrazení typického Čecha, tj. typicky česky, tj. xenofobně uvažujícího občana. Vymezuje se sice vůči Vontovi, tj. typizovanému občanovi Stínadel, protože vypravěč je evidentně na straně Šípáků, ovšem přiznává Vontům velice vyspělý, vysoce hierarchizovaný etický a sociální řád. Vontové jsou v běžném lidském nebo českém, chcete-li, vnímání, jako ostatně kterékoli jiné původem nečeské etnikum žijící na území České republiky ve větším počtu obyvatel, ti „jiní“ (konotace na světově dějiny při použití slov jako ghetto apod. je samozřejmě děsivá), ale autorův pohled je, byť poněkud ustrašeně, neskrývaně obdivný a uznalý. A to je velké plus této objemné publikace! I to je princip antropologie, ale také základní motiv velkých mýtů o cestě a návratu: kdo zkoumá civilizaci či etnikum ze svého pohledu „jinou“ nebo „jiné“, může ustrnout na povrchu, a pak pro něho navždy tento svět zůstane jiný, cizí a tedy více či méně nepřátelský. Kdo si dá tu práci, že překoná vlastní předsudky a předpojatosti, zapříčiněné ať už výchovou nebo genetickou výbavou (tj. fenomén Čecha, češství apod.), kdo se pustí do průzkumu neznámého teritoria se vším, co to obnáší, vrací se vyměněný, zasažený, vrací se sice zpátky do svého světa, ale obohacen iniciační zkušeností poznání jiného světa, nebo přesněji, světa „jiného“. Proto Mirek Dušín po návratu ze Stínadel začal pít, obrazně řečeno. Jeho přísně etické vnímání světa se setkalo s etickým principem, který jeho malou, „sportovní“ osobnost zcela převálcoval.

U čeho bych se také rád pozastavil, je věkový průměr Vontů. Nejstarší „exempláře“ těchto Foglarových „jiných“ se pohybují kolem 30 let, nejmladší jsou děti, kolem 8-10 let věku. Je-li mezi vontskou civilizací někdo starší, jsou to dospělí lidé. Neurčití jedinci, hybatelé děje nebo epizodní postavy. A pak pochopitelně ztělesněné zlo, záhadný M. Ovšem to je z hlediska sociolibrismu aspekt natolik pozoruhodný sám o sobě, že ho odkládám na jinou debatu. Závěr? Doporučuji tuto publikaci bez výhrad a s nadšením k zevrubnému prostudování Jiřímu Čunkovi!
Více...