WILLIAM FAULKNER – DIVOKÉ PALMY

Nestárnoucí klenot světové literatury a tak dále má z hlediska sociolibrismu několik podstatných znaků. V rovině „divoké palmy“ sledujeme strastiplnou cestu milenecké dvojice napříč různými sociálními vrstvami (útěk ženy od rodiny, dobře zajištěné, nejistý život na toulkách po Spojených státech), v rovině „Mississippi“ je to divoký zápas trestance s rozbouřeným živlem, ale i sám se sebou a se svým sociálním smýšlením. Trestanec se nakonec vrací zpět do tábora, kde je za svůj nezamýšlený útěk odsouzen na doživotí. Naprostý zmar? Ne. Jen uvědomění si své sociální příslušnosti a pokorné začlenění se zpátky do společnosti. Tj. jsem-li trestanec, mohu se pokusit uniknout nebo se mi náhodou podaří uniknout, projdu se po světě, uvidím, jak to na něm chodí (viz rodící žena a její záchrana), tedy i když udělám něco pro svět, pro společnost, dřív nebo později se musím vrátit zpátky ke své sociální skupině, tedy stát se opět trestancem. Totéž se týká ženy z milenecké dvojice. Žena nakonec umírá, protože její místo je jinde. Ze sociálního hlediska ona nemá být tulačka, ale matka dvou dětí ve spořádané, byť měšťácké rodině. Krystalicky přehledný objekt pro sociolibrismus!

(Tato mikrorecenze byla zpracována „živě“ v Městské knihovně Praha v červnu loňského roku, kde Doc. ing. Ján Brynda, CSc. (tedy moje maličkost) vytáhl náhodně Faulknera z regálu a aniž by knihu předtím četl, dokázal velmi přesně postihnout nejen děj knihy, ale i vyvodit z něho příslušné sociolibristické postuláty. Krystalicky přehledná sociolibristická studie – musím se pochválit :-))

Více...

SOBOTA PŘICHÁZÍ

Přiznám se vám bez mučení, že jsem už od včerejška trochu nervózní. V sobotu ve 14.15hod budu mít po delší době (měsíc a půl) přednášku o sociolibrismu, nové knížce Pandemonium a taky představím a vlastnoústně zazpívám zbrusu novou písničku Postav na čaj, sousede. Uf... Asi si říkáte: Vždyť jste, Jáne, už zkušený harcovník, umíte mluvit s lidmi, ale chyba lávky! Tréma, a to vám řekne každý dobrý herec, je moc důležitá. Kdo nemá trému, tak tomu vlastně nezáleží na tom, jak jeho vystoupení dopadne. Nedostatek trémy a studu a strachu je vlastně neúcta k divákovi. A dá se to převést i do osobní roviny, když se přestanu bát, jaký udělám dojem na přátele, na partnerku, na sousedy, stávám se tak trochu hulvátem a koleduju si o to, aby mi to moji blízcí dali patřičně najevo, aby se nic nepovedlo. A tak mě prosím nechte nespat, bát se a strachovat, pít víc kafe a možná si dát dvě tři cigaretky, uklidňovat se sexem, být trochu podrážděný a třeba se i v pátek večer rozplakat jako kluk. Dělám to i pro vás, abych vás nezklamal.
Oddaně a srdečně
Váš
Doc.ing. Ján Brynda

PS: Pro ty z vás, kdo by mě chtěli v sobotu podpořit, přikládám text písně Postav na čaj, sousede, můžete se ho naučit nebo vytisknout a vzít s sebou. Díky!!!

Postav na čaj, sousede,
řekni, jak to dneska jde,
A co v práci a co doma,
Snad žádná pohroma?

Chce to jen klid, sousede,
dneska se to povede.
Když se život nevede,
jsou tu tvoji sousedé,

Tak hoď dvě kostky do čaje,
rampouch v srdci roztaje,
Tak hoď dvě kostky do šálku,
a zapomenem na válku!
Tak postav na čaj, sousede,
mít se rádi, o to jde!

Více...

IVAN VYSKOČIL A JINÉ POVÍDKY

Speciálním odvětvím sociolibrismu jsou bleskové recenze názvů.

V tomto případě se neubráním podezření, že autor při volbě názvu vědomě operoval s myšlenkou, že bude sociolibristicky zkoumán a, že jeho revoluční akt týkající se názvu povídkové sbírky neujde pozornosti sociolibristy. Nuže! Ivan Vyskočil se v tomto případě neoznačil v názvu za autora knihy, nenadepsal jí svým jménem, ale učinil ze sebe název jedné z povídek, který by se tedy měl objevit uvnitř knihy. Povídku Ivan Vyskočil jsem však v knize nenašel. To ale nic nemění na faktu, že Ivan Vyskočil sám sebe prohlásil za povídku a tím zamlčel autora sbírky. Pokud se ale autor považuje za povídku je možné, že povídky jako :Uzdravení, Masák, Mluvení pana Suchařípy atak dále jsou v tomto světle jmény autorů, kteří napsali povídku Ivan Vyskočil. Pokud bych nazval tuto recenzi Ján Brynda a jiné recenze, tvrdím: Jmenuji se Ján Brynda a jsem sociolibristická recenze ! Věřte přátelé, že si tak někdy připadám... :-)

Více...

JAROSLAV FOGLAR – DOBRODRUŽSTVÍ V TEMNÝCH ULIČKÁCH

Začátkem 90. let vydalo nakladatelství Odeon trilogii Foglarových románů odehrávajících se ve Stínadlech. Z hlediska sociolibrismu se nabízí velmi přesvědčivý výklad sociálního uvažování autora, případně doby vzniku jeho díla. Stínadla, to je temná, stísněná, pokřivená čtvrť se špatným osvětlením, kde bují zločin, chtíč (který ovšem pochopitelně v autorově na děti a mládež orientované literatuře vždy spíše čteme mezi řádky než na řádcích) apod… a se špatnou občanskou vybaveností. A jsme u jádra pudla. Foglar, ať už vědomě nebo bezděčně, vyčlenil jednu městskou čtvrť a pojmenoval ji de facto jako ghetto. Zde žijí „divní“, jiní lidé. Nabízí se srovnání s klasickou antropologií, která v době svého zrodu definovala a zkoumala takzvaného „jiného“, tj. domorodce žijícího vně západní civilizace… Foglarovi dobří, správní hrdinové, Rychlé šípy, nebo poněkud pejorativně také „Šípáci“ pronikají přes Rozdělovací (!) třídu (viz causa PLOT v nejmenovaném českém městečku před několika lety, viz případ Čunek apod.) na území „jiného“ a zažívají tu nesčetná dobrodružství… Ovšem pozor! Foglar nejde po povrchu zobrazení typického Čecha, tj. typicky česky, tj. xenofobně uvažujícího občana. Vymezuje se sice vůči Vontovi, tj. typizovanému občanovi Stínadel, protože vypravěč je evidentně na straně Šípáků, ovšem přiznává Vontům velice vyspělý, vysoce hierarchizovaný etický a sociální řád. Vontové jsou v běžném lidském nebo českém, chcete-li, vnímání, jako ostatně kterékoli jiné původem nečeské etnikum žijící na území České republiky ve větším počtu obyvatel, ti „jiní“ (konotace na světově dějiny při použití slov jako ghetto apod. je samozřejmě děsivá), ale autorův pohled je, byť poněkud ustrašeně, neskrývaně obdivný a uznalý. A to je velké plus této objemné publikace! I to je princip antropologie, ale také základní motiv velkých mýtů o cestě a návratu: kdo zkoumá civilizaci či etnikum ze svého pohledu „jinou“ nebo „jiné“, může ustrnout na povrchu, a pak pro něho navždy tento svět zůstane jiný, cizí a tedy více či méně nepřátelský. Kdo si dá tu práci, že překoná vlastní předsudky a předpojatosti, zapříčiněné ať už výchovou nebo genetickou výbavou (tj. fenomén Čecha, češství apod.), kdo se pustí do průzkumu neznámého teritoria se vším, co to obnáší, vrací se vyměněný, zasažený, vrací se sice zpátky do svého světa, ale obohacen iniciační zkušeností poznání jiného světa, nebo přesněji, světa „jiného“. Proto Mirek Dušín po návratu ze Stínadel začal pít, obrazně řečeno. Jeho přísně etické vnímání světa se setkalo s etickým principem, který jeho malou, „sportovní“ osobnost zcela převálcoval.

U čeho bych se také rád pozastavil, je věkový průměr Vontů. Nejstarší „exempláře“ těchto Foglarových „jiných“ se pohybují kolem 30 let, nejmladší jsou děti, kolem 8-10 let věku. Je-li mezi vontskou civilizací někdo starší, jsou to dospělí lidé. Neurčití jedinci, hybatelé děje nebo epizodní postavy. A pak pochopitelně ztělesněné zlo, záhadný M. Ovšem to je z hlediska sociolibrismu aspekt natolik pozoruhodný sám o sobě, že ho odkládám na jinou debatu. Závěr? Doporučuji tuto publikaci bez výhrad a s nadšením k zevrubnému prostudování Jiřímu Čunkovi!
Více...

VRATISLAV EFFENBERGER – SUROVOST ŽIVOTA A CYNISMUS FANTAZIE

Pokud mám být upřímný a věrný sociolibrismu, musím se vymezit vůči tomu jak p. Effenberger zachází s realitou, jak interpretuje skutečnost a jakým zavádějícím způsobem mate veřejnost. Ano! Zejména pokud se jedná o sousedství jako fenomén, nelze se schovávat za nejrůznější –ismy (kromě sociolibrismu) a pod pláštěm surrealismu a absurdity informovat o mezilidských vztazích. Buď vědomě lžete, pane Vratislave, anebo žijete v podivném světě. Ale konkrétněji:

Mongolský lovec u vchodových dveří znovu zvoní. Teprve nyní přichází druhý mladík a otevírá : Co si přejete? Mongolský lovec: Dobrý deň. – Jest paní Sylva hore?
2.mladík: Je. – Co jí chcete? Mongolský lovec: Prišiol som jí pojebat piču.
2.mladík: Prosím – Vpouští ho. – První schody doprava nahoru.
(ukázka ze pseudoscénáře Milostné pohromy)

Pomineme-li, že nám V. E. nepodává žádné vysvětlení toho, jak se mongolský lovec objevil v Praze v činžovním domě, narážíme na mnoho dalších nejasností a nebojím se říct lapsů, ne-li schválností. Mongol hovoří jazykem, který může být polština, ale také to může být slovenština. V každém případě se jedná o souseda (míněno jazykově i geograficky) na rozdíl od občana tehdejší Mongolské lidově demokratické republiky. Tedy mongolský lovec vydávající se za souseda komunikuje s mladíkem, který může být zároveň domovníkem, hlídačem nebo běžným sousedem, jeho chování naznačuje spíše funkci v domě, ale jeho věk tomu nenasvědčuje (nesetkal jsem se s žádným domovníkem ani vrátným, které bych mohl nazvat mladíky). Sledujeme tedy rozhovor falešného mongola s falešným domovníkem (dost možná, že mladík ani nebydlí v domě), přestože se chová jako soused zmiňované paní Sylvy. Nepřehledné, zlomyslné a nerealistické!! Nechápu význam, postrádám smysl… Samotný rozhovor ovšem působí poměrně autenticky. To je ale málo!!
Více...

Dějiny sousedství

Úryvek z přednášky o dějinách sousedství:

Otázka, kdy vzniklo sousedství je asi stejně záludná jako otázka, kdy vznikla solidarita. Tím nemyslím polskou organizaci Solidarita (v originále Solidarnošč), ale solidaritu jako obecný termín v rámci mezilidských vztahů. Polská Solidarita vznikla tuším někdy v osmdesátých letech. Ale vraťme se k sousedství a jeho vzniku. Koho lze označit za první sousedy? Byli to snad opolidé žijící v jeskyních? A míra sousedství byla vnímána blízkostí pelechů – tedy jakýchsi tehdejších partají? Není ovšem zcela prokázáno, že v té době první pravěcí lidé uléhali každou noc do stejného pelechu na stejném místě a nefluktuovali v rámci prostoru jeskyně. Představte si, že jdete dnes v noci spát do své garsonky ve třetím patře a druhý den ulehnete ve tři plus jedna v přízemí. I tak mohlo vypadat sousedství naši praprapředků. Můžeme jít ovšem ještě hlouběji, a sice do říše hmyzu. Mravenci udržují evidentně v mraveništích sousedské vztahy ne nepodobné těm našim sídlištním. Samozřejmě, že mravenec ráno nevstane, na chodbě se nepozdraví se sousedkou a dole u schránky si nepovzdechne: A hrome, činži! To je skutečně naivní, i když zábavná představa. Takové a jiné zavádějící názory na mravence a mraveniště nám může přivodit nesprávné čtení Sekorova Ferdy mravence, ale tím se budu zabývat v rozsáhlejším rozboru této knihy. Na závěr ještě krátký návrat do Polska. Můj soused Januzs Piezcinski je Polák, žije už deset let v Praze, je tedy mým polským sousedem, zároveň je jako Polák i mým sousedem jakožto občana České republiky. Často přece říkáme: Naši polští sousedé. Tato dvojjedinost v rámci sousedství je tématem pro hlubší zamyšlení. Jak správně nazvat Januzse a neopominout ani jednu stránku jeho sousedství? Těším se na vaše příspěvky…

Více...

SCHMUTZIG uvažujte sami

Dnes již bez komentáře, hodnocení této fotografie nechávám na vaší vlastní úvaze a hloubavosti.
Více...

SCHMUTZIG část pátá: Zu fiel?

Ovšem domníváme se, že erotické hrátky této asiatské dámy se skalnatým penisem už schmutzig nejsou. Dáma využila podobně jako předchozí dva turisté přírodního úkazu, ale nedala diváku žádný prostor pro imaginaci. Je příliš doslovná.

Schmutzig ale nejsou jen přírodní úkazy doaranžované lidskou přítomností. Například tato oplzlá pouťová kulisa se dvěma otvory vybízí náhodné kolemjdoucí k zaranžování komické fotografie, kdy jedna hlava čouhá z otvoru pro hlavu, druhá z namalované píče. Není to už příliš moc?

A co tento kreslený vtip s čokoládovou zmrzlinou?

Vidíte sami, že každý má míru přípustnosti nevkusu či nechutnosti posunutu jinde, takže esteticky nelze přesně vymezit, co už je takzvaně moc. Schmutzig lze definovat spíše takto: schmutzig nastoluje otázky, nezodpoví vše. Schmutzig je jemná kombinace nechutného s vtipným, groteskním nebo imaginativním. Schmutzig je fascinující. Ale objektivně určit, co je a co není schmutzig, nelze. Protože každý je osloven jiným způsobem a ne každý je tázán.

Vraťme se na závěr k příkladu s prdícím bavičem. Proč je tento bavič schmutzig? Protože nás zneklidňuje, že nevíme, z jakého důvodu během svého vystoupení či vyprávění prdí. Pokud prdí hrubozrnný estrádní bavič a své prdy navíc komentuje, víme, na čem jsme a nemáme žádné další otázky. A to je rozdíl mezi uměním být schmutzig a pustou nechutností...

Děkuji za pozornost!

Více...

SCHMUTZIG část čtvrtá: Plážové lejno

Podívejme se na druhou amatérskou fotografii, opět zřejmě z dovolené. Jiný turista, není jasné, zda muž nebo žena objevil podobný přírodní úkaz jako kaktusový muž a vytvořil podobný záznam. Možná tu pocítíme jemný rozdíl! Dokážeme ho ale definovat? I v našich řadách se názory různí. V čem je akt tohoto turisty jiný? V čem splňuje nebo nesplňuje kategorii schmutzig? Troufám si říct, že je zde v první řadě nedokonale vytvořená iluze. Přestože kaktusový muž má na sobě stejně jako turista kalhoty, můžeme si domýšlet rozepnutý poklopec. Turista s obřím hovnem jen naznačuje, nešel s kůží na trh, neukázal zadek, pokud možno zahnědlý. Stačilo by to k vyrovnání sil? Nejsme si jistí. Zde se střetává humor fekální a sexuálně zabarvený. Erekce evokuje vzrušení, podporuje představivost. Otázka, co kaktusového muže vzrušilo, je přitažlivější než: co to proboha ten turista snědl?

Přesto obě fotografie jsou schmutzig, protože využívají dokumentárním způsobem autentické přírodní úkazy a více či méně šikovnou aranží více či méně dezinterpretují skutečnost. Ta je sama o sobě ale nezpochybnitelná: přírodní úkazy nemohou být samy o sobě nechutné nebo trapné, jsou to hříčky přírody, to jen lidská imaginace je posouvá ke grotesknosti, k humoru. A právě imaginace jejich fotografů či aranžérů, grotesknost jejich "malých" lidských aktérů v kontrastu s obludným údem či exkrementem, je to, co činí oba snímky kvalitním schmutzig materiálem.

pokračování příště

Více...

SCHMUTZIG část třetí: Kaktusový bimbas

Schmutzig se však pochopitelně neomezuje jenom na takzvaný anální humor, který je třeba podle Vladimíra Boreckého pro český národ dominantní. Schmutzig zasahuje všechny oblasti humoru, tedy i humor sexuální nebo erotický.



Podívejme se nyní na tuto fotografii: pán v letech si vyrazil pravděpodobně na výlet do pouště a objevil dokonale falický kaktus. Co udělal? Vyfotil se nebo se nechal vyfotit, předstíraje, že je majitelem obřího falu. Proč je tato fotografie schmutzig? Protože vyslovuje explicitně jedno ze společenských tabu, respektive si z něj dělá legraci. Zobrazovat mužský penis, nebo chcete-li bimbas, ve stavu erekce je v naší společnosti pornografie. Proč v nás tato fotografie vyvolává smích? Čím je schmutzig? Zkuste se vžít do situace onoho muže. Spatříte-li v přírodě podobný ukaz, máte více možností. Kaktus minete s lehkým úsměvem? Nebo ho snad zničíte nebo alespoň zmrzačíte tak, aby nepřípomínal penis? Nebo kaktus–penis nebo chcete-li kaktus–bimbas vyfotografujete jako zajímavost? Anebo se stanete jeho součástí? Součástí vtipu?

Právě tato možnost nás zajímá, onen aktivní krok vedoucí k výslednému obrazu muže s obřím ztopořeným kaktusovým pyjem. Zde opět vyvstává otázka, zda tento obraz, tento čin splňuje kategorii schmutzig, protože, jak jsme už uvedli, schmutzig není jen nechutné, vulgární a takzvaně přes čáru. Musí obsahovat také esenci originality, kontrastu, prvek znepokojení, něco částečně povyšující, a přesto nenarušující celkový dojem nepatřičnosti až nechutnosti. Čím je tato esence v případě kaktusového muže? Možná je to nezamýšlená konotace na surrealismus. Nemohla by podobně vypadat koláž Karla Teigeho nebo Jindřicha Štýrského? Určitá snovost a nereálnost (opět autorem a aktérem fotografie jistě nezamýšlená), vzdálený odkaz na magickou moc peyotlu? Tedy jistá stopa vznešeného, která ale je možná jen naší vnitřní obhajobou toho, že při prohlížení této fotografie nejsme znechuceni a pobouřeni, nejsme nezaujati, bavíme se; jakési naše alibi. Možná zbytečné interpretace násilně roubované na průzračný a jednoznačný vtip, ale takové je podle nás schmutzig, přes všechnu doslovnost a jednoduchost si zachovává tajemství a přesah. Brutální implicitní materiál ukrývající v sobě cosi nedefinovatelného.

pokračování příště

Více...